na Blog.cz

Další patlanina z mého chorého mozku :D Jinak jak tam popisuji tu salsu, tak ty figury skutečně existují ( čestné lolitkovské !! ) já sama je tedy neovládm, já umím jakš takš jen pár základních,ael každopádně salsa je úžasnej tanec :D Ehm, to je k tanci vše, nmax,že po včerejším baletu a tanenčích mám sto chutí si nohyy amputovat :D No Varování, ehm rating asi tak 15+ (někdo se nechal lehce unést fantazií ^^" ) takže asi tak. Jinak Betaread jsem si dělala sama, ale mělo by o být v cleku OK (co se gramatiky píše) Jop a nenechte se jen tak unést přeslazeným začátkem :D :D No toť vše, čtěte jen na vlastní nebezpečí :D A povídku anjdete pod perexem

Venku bylo nádherně, sluníčko svítilo, šumot moře byl slyšet všude kolem. Kupodivu všude kolem bylo také liduprázdno. Jen na houpačce, stojící na štěrkovém podloží, seděla malá bělovlasá osoba. Na sobě měla volné bílé šaty se vzorem květin, stažené po prsy velkou mašlí ze stejné látky. Od pohledu jí mohlo být tak jedenáct, víc ne. Pomalounku se houpala. Vypadalo to, že nad něčím hluboce přemýšlí. Najednou se však prudce zhoupla do výšky s radostným výrazem ve tváři. Jenže se neudržela a spadla na kolena rovnou do tvrdého štěrku. Zrovna kolem procházel muž, oděný celý v černé barvě, působil jak o z viktoriánského období. Prudce se otočil na patě směrem k ní. Měl chladný nenávistný pohled. Dívka s sebou trochu cukla a přitiskla víčka strachy k sobě. Když zase otevřela oči, stále klečíc na zemi, stál před ní ten vysoký, černě oděný muž. Natahoval k ní ruku a jeho oči už nebyly tak nenávistné.

"Jste v pořádku?" zeptal se, když se s jeho pomocí postavila. "Jsem, děkuji za pomoc." Rozešli se každý vlastním směrem. Dalšího dne ji potkal znovu. Stála pod jabloní. Marně se snažila dosáhnout na velké červené jablko na ne příliš vysoké větvi. Poskakovala, ale pořád se jí nedařilo jablko utrhnout. Nakonec se rozběhla, odrazila se nohama od kmene stromu, jenže pokus se minul výsledkem. Tvrdě dopadla na záda do zelené trávy. Zvedla se, kupodivu neměla na bílých šatech jediný flek. Neustále se natahovala k větvi pro ovoce. Najednou jí někdo položil ruku na rameno. Stlačil ji dolů a jablko utrhl. Rychle se otočila chtějíc se na neznámého osopit, že jí ukradl jablko. Jenže v okamžiku, kdy zahlédla černé oblečení, vlasy i oči, došla jí slova. Ucítila lehkou kořeněnou vůni. Natáhl k ní ruku, aby si vzala co jí po právu patřilo. "Děkuju." Vypravila rychle ze sebe a ještě rychleji se do jablka zakousla. "Měla by jsi být opatrnější, ať nejdeš do školy jako otrhánek." Promluvil skoro otcovsky. Jenže ta podivná osoba před ním nezačala z plně hrdla smát až jí zaskočilo sousto v ústech. Nechápavě na ni pohlédl. "Profesore Snape, to si mě už nepamatujete ?" Zakroutil hlavou. "Kdysi jste učil lektvary, mě jste sice neměl, ale seděl jste u mých závěrečných zkoušek." Pořád nechápal "Profesore, už je to pár let co jsem vychodila Bradavice i Salemskou univerzitu." Seplo mu "Oh, omlouvám se, vypadáte…." Zarazil se " Tedy nevypadáte, že by…" "Jistěže, vypadám jako malá holka," usmála se lehce přitrouble. " A co tu děláte? Profesore ?" "Někoho tu hledám." "Smím vědět koho? Třeba budu vědět, celkem se tu vyznám." Usmála se " Miyako z Ravenheartu, mám ji přivést na školu jako novou učitelku, akorát nemám ani fotku, prý to má být nějaká šlechtička, doufám,že to nebude stejnej prachant jako Draco Malfoy, i když spíš to bude nějaká stará, zahořklá rašple, co se po několika desíkách let rozhodne předat své učení, nebo nějaká mladá naivní nána, co si myslí,že se svými, ony tomu říkají "znalosti", prorve díru do světa. Jsem vážně zvědavej co bude zač.A kdo vlastně jste ? Ani neznám vaše jméno." Vítězně se usmála "Miyako z Ravenheartu, jméno mé, alias naivní nána, co si myslí,že se svými "znalostmi" prorve díru do světa, neboli rozmazlenej šlechtickej parchant." Zarazil se. Její smích ho však uklidnil. "Tak třeba vás překvapím," Spiklenecky mrkla. "Takže tu práci berete?" "To si ještě rozmyslím," "Snad jsem se vás nějak nedotkl?" "To se ještě uvidí," znovu na něj mrkla. Stále se usmívala což bylo dobré znamení "Jdete večer na slavnost, co tu bude u baru ?" dodala po chvíli "Možná, proč?" "Jestli ano, tak se tam potkáme." S úsměvem se otočila a zmizela jako pára nad hrncem.

xxxxxXXXxxxx

Večery tu byly horké. Vzduch byl plný tepla a vášně, která se tu jakoby permanentně vznášela. Noční ticho přerušilo jen klapání podpatků na bílé kamenné cestě. Stálé víc a víc byla slyšet latinsko-americká hudba. Bílé botky se zabořili do písku, který byl všude kolem. Dřevěný bar se slámovou střechou ozařovaly pouze planoucí pochodně. U jednoho ze stolků seděl muž celý v černém se sklenic whyskey s ledem. Najednou mu někdo stiskl ramena. Následně ucítil jak se protahují bílé paže kolem jeho krku. Podíval se na dlaň s prsty, které se honosily pečlivou úpravou nehtů a velkým prstene plným drobných kamínků. Něčí horký dech mu dopadal na krk "Tak přece jste přišel," zákeřně se usmála. Rty jemně brnkala o jeho ucho, takže postačil jen něžný šepot. Vzápětí se rychlou otočkou posadila na protilehlou židli. "Nevadí,že jsem si přisedla ?" "Ne, v pořádku." "Třeba na mě změníte názor." "Předpokládám, že mi to budete ještě pěknou chvíli předhazovat, co ?" "To si pište." "A co když Vás pozvu na drink?" "Tak si to možná rozmyslím," "Neříkají Vám mistr neurčitých odpovědí?" "Čas od času," přívětivě se usmívala. V její přítomnosti se cítil klidný, uvolněný. "Tak co si dáte?" pronesl, když přišel číšník. "Hmmm…" zamyslela se "…Třeba Pinacoladu," "Slyšel jste, ne ?" Obořil se na číšníka, který tam ještě notnou chvíli stál a koukal jí do výstřihu. Ona si toho nevšimla. Měla na sobě krásný bílý korzet přes prsa, zdobený flitrami a bílou tylovou sukni ke kolenům. Dekolt zdobily droboučké práškové třpytky. Dlouhé bílé vlasy měla stočené do pravidelných loken. Za chvíli se číšník vrátil i s koktejlem.

"Na zdraví!" Pronesla svírajíc dlouhou, štíhlou stopku sklenice bělostnými prsty. Přikývl jí. Znovu ji postavila na stůl. Lehce se nad ni naklonila. Spodním rtem svůdně podebrala slámku kterou pevně semkla ústech přičemž se dlouze napila. Pobaveně se ušklíbl. "Je mi tedy odpuštěno?" "Vy si vážně přejete, abych na školu nastoupila, Brumbál vám musel slíbit za to velkou odměnu." Tak chladná logika ho zarazila "Máte pravdu, ale teď už si přeji i já , aby jste nastoupila. Dle vašeho vyjadřování jste velmi inteligentní. Těm tupohlavcům to pouze prospěje." "No tak v tom případě je vám odpuštěno, alespoň částečně." Na tváři jí hrál ďábelský úsměv.

"Zatančíme si ?" Nečekala na odpověď, nečekajíc na odpověď ho za ruku vytáhla na parket. "Umíte salsu ?" "Základy." "Tak pojďme na to." Po pár základních krocích začaly střídat figury. Různě ji podtáčel, točil kolem sebe apodob. Pak došlo i na odvážnější kousky. Šli do kolen, byla těsně u něj Následně provokativně škubla pánví. To samé se opakovalo, jen k němu byla otočená zády a on ji svíral stehny. Z toho tance vyzařoval živočišný chtíč, nespoutaná touha s vášní, ale to už je celková podstata salsy ať už to tak tančící pár zamýšlel nebo ne. Z toho tance vždy vyzařuje vášeň spojená s ohromnou energií.

Když dohrála píseň, vrátili se na místo. "Jste dobrá, kde jste se učila tancovat?" Všude možně, u nás na panství, různé kurzy a tak dál. A vy ? Pochybuji,že takovýhle tanec by se učil v Bradavičkách tanečních." "Kdysi dávno, když mi bylo tak šestnáct, ale už si nepamatuji, kde přesně," Mlčky dopili, pak následovalo ještě několik drinků. Severus to ustál celkem pevně, zato s Miyako, která nebyla zvyklá pít, to lehce zacloumalo. Bylo kolem půl jedné, když dopili poslední drink. "Doprovodíte mě domů ?" "Rád," Byla to spíš zdvořilostní odpověď než vyjádření pocitů. Pří odchodu jí nabídl rámě, jelikož se jí sem tam podlomila kolena. Opřela se o dveře svého apartmá. "Půjdete dovnitř? Na skleničku? Nebo na kafe?" Vyzařovala z ní zvláštní, svůdná ženskost i přes to, že někdy vypadala jako malá holka. "Dobrá, bude mi potěšením." Pod vlivem alkoholu pomalu přestal přemýšlet mozkem. Sotva za nimi zaklaply dveře, uzamkla je neprolomitelným kouzlem. "Nebojte, dělám to vždy na večer, spím potom klidněji." Vzhledem k tomu jak byla opilá se divil,že na to nezapomněla. Pokoj byl vzdušný prostorný, jeho dominantou byla velká manželská postel. Posadil se do jednoho z měkkých křesel okolo kulatého konferenčního stolku. Přinesla dvě štíhlé sklenice a láhev vína. "Co jste vlastně zač, že si vás Brumbál tak akutně vyžádal?" "Čarodějka, zvěromág, baletka, nevím čím jsem upoutala jeho pozornost." "Baletka?" Přikývla. Bezeslova vstala, nasadila si špičky a začala tančit. I přes lehkou opilost měla krásně ladné pohyby. "Pojďte sem, trochu mi pomůžete." Stoupnul si na místo, kam ukázala prstem. "Co mám udělat." "V pravý čas mě chyťte, nebojte poznáte to." Melodicky se kolem něj otáčela. Najednou se k jeho hrudi přitiskla bokem. Začala volně padat dozadu. Chytil ji. "Vidíte, poznal jste to," Zaklonila ještě víc, jako by mu nabízela hrdlo, jako by jej provokovala ať jí kousne do ladné labutí šíje, nebo ať obdaruje její dekolt vřelými polibky. "Severusi," zašeptala žádostivě "Jste opilá," "Právě proto potřebuji, abyste mi pomohl zvednout se." Tohle nečekal, lehce to pošramotilo jeho mužskou ješitnost, ale vstřebalo se to v lehkém omámení.

Sedli si do křesel. Dál popíjeli, přičemž ona vesele švitořila. Většinou mluvila o odborných věcech, takže si sedli do noty. "Už jste změnil názor?" " Jistě teď už jste pro mě nechutná šprtka." Pochopila jeho vtip "Vy zase nechutný šprt." Dívala se mu zpříma do očí. Překvapila ji jejich tajemná hloubka ukrývající tíživá tajemství jeho minulosti. Dále mlčky popíjeli. "Už je pozdě, asi bych měl jít." Odtušil při pohledu na prázdnou láhev. Nic, bylo ticho, žádná odpověď. "Slečno Ravenheartová?" Zašeptal "Miyako?" naklonil se k ní blíž, Víčka měla zavřená, zlehka oddychovala. Byl z ní cítit alkohol, ale přesto mu připadala svůdná. Spala. Opatrně ji vzal do náručí. Odnesl ji do postele. Svlékl jí šaty, přikryl ji, aby se v klidu vyspala. Chtěl odejít, jenže ho zarazilo ochranné kouzlo. Zkoušel jej prolomit, ale marně. Nechal si tedy jen spodní prádlo a zalehl vedle ní.

Když se ráno probudila, byl už vzhůru . Podívala se na něj velkýma, modrýma, rozespalýma očima. Upřený, černý pohled ji zarazil. "Profesore Snape!" "Profesorko Ravenheartová?" "Co tu… co se ?" Mírně se od něj odtáhla. Jelikož se probudila v jeho těsné blízkosti. Těsně k sobě přitáhla peřinu. "Nebojte nic se nestalo, pouze jste usnula, tak jsem vás uložil." "Takto je v tom případě vše v pořádku." S úsměvem mu přitiskla hlavu na hruď. Propletla si s ním nohy, těsně se k němu přimkla. " Na to jak jste před chvílí vypadala vyděšeně, jste najednou nějaká lísavá. Jako kočka." "Mám začít příst ?" "Jestli to zvládneš."Ušklíbl se. Políbil jí do vlasů. " Po tomhle to půjde samo." Začala tiše vrnět. Obtočil jí ruce kolem pasu, aby ji měl ještě blíž. Párkrát se vzrušeně zavlněla. "Pokoušíte mě? Sečno profesorko?" "Nikoli," Natáhla ruku k jeho tváři chtíc ho pohladit po vlasech. Prudce jí stiskl zápěstí. Převalil se na ni. "Profesore?!" Vypískla na něj. V hlase měla jistou výtku, která znamenala ať pokračuje. "Večer jsem měl co dělat, ale udolal jsem, teď už to asi nezvládnu." Přejela mu chodidlem po lýtku a stehně. Chystal se ji políbit, pomalu se k ní blížil rty. V tom přiletěla sova. Přistála mu rovnou na zádech. On leknutím neustál a svalil se přímo na ni. Zasyčela bolestí. "Blbej pták!" Zavrčel Snape. "Jste v pořádku?" "Jsem, jen jsem se lekla." Vedle nich ležel dopis. Stálo v něm:

"Milý Severusi, jsem rád,že jsi Miyako nalezl. Zítra ráno už prosím buďte v Bradavicích. Hlavně nezapomeň, budu ji nějaký čas potřebovat, tak ať mi hned neodejde na mateřskou."

S pozdravem Albus Brumbál

"Já ho uškrtím." Nadával Severus. Miyako zrudla, přitiskla si peřinu blíž k hrudi. "On umí překazit situaci."bručel. Vztekle vstal z postele míříc rovnou do sprchy.

"Večer o osmi odjíždíme. Vyzvednu vás." Řekl namísto pozdravu.

Rychle zabalila, rozhodla si co nejpříjemněji užít zbytek dne. Vydala se k bazénu. Vlasy měla sepnuté ve skřipci. Pomalounku obcházela okraj jako by váhala, zda se jí chce vůbec namočit. Najednou ji někdo zvedl do náručí a strčil nad vodu. Otočila se "Okamžitě mě pusťte, profesore!" "Jak myslíte, profesorko." Zahučela do studené vody. Zběsile kolem sebe máchala a kopala, ale ne a ne se vynořit. Rychle za ní skočil. Chytl ji kolem pasu vytáhnouc hlavou nad hladinu. Vyprskla vodu. "Jste v pořádku?" "Jo," zabručela. "Proč jste nevyplavala?" "Neumím plavat." "To jsem netušil, omlouvám se." "V pořádku." "Myslím,že tady se můžete postavit, není to hluboké." Voda mu sahala kousek pod ramena. Znovu zahučela pod vodu. Vytáhl ji. "Ne…." "Netušil jste, že jsem tak malá." Pousmála se. "Chyťte mě kolem krku." Postavil ji ke kraji bazénu, kde byl schod na kterém měla hlavu nad hladinou. "Zajdeme do vířivky ?"Nadzvedla provokativně jedno obočí s malým svůdným úsměškem. "Dobrý nápad, profesorko."Oplatil jí stejným šklebem.

Když pomalu usedala do horké vody, stáhl ji k sobě do klína. "Kam jste to chtěla sedat." Zašeptal. Zlehka ji kousl do ušního lalůčku a přitáhl k sobě. Rukou jí projel mezi stehny až těsně k tříslu. "Profesore," zavrněla. " Copak, nelíbí? Nebo dokonce vadí?" "Nikoli." Předla. "Hlavně nezapomeňte na to co vám řekl ředitel Brumbál." " Překvapuje mě, jak můžete být v takhle nebezpečné situaci jízlivá." "Nebezpečné?" "Nevíte co mohu mít v plánu." "Ale to nevít ani vy o mě, profesore." Ušklíbla se . "Vypadá to,že vaše výška je nepřímou úměrou pro vaši drzost. Čím menší, tím drzejší, že?" "Neprovokujte mě profesore." V jejím hlase bylo svádění. Sedla si mu rozkročmo do klína, čelem k němu. "A co by jste mi udělala?" "Můžu vás pokousat." Odkryla výrazné trháky. "Jistěže, výrazné trháky po praotci vlkodlakovy, že ? Velký Lord Garout z Ravenheartu, nejznámější vlkodlak v dějinách kouzelnického světa." "Měl by jste se mého kousance bát." " Jediné čeho bych se mohl bát je vaše prostořekost, slečno prcek." "Profesore, vy mi nedáváte na vybranou." Už z toho byla hra. " A jak by jste mě chtěla pokousat." Vášnivě jej políbila na krk, přičemž mu po kůži přejela zuby. "Tak takhle jo?" v hlase zaznělo opovržení "Mám snad přitlačit." Znovu jej políbila, tentokrát zuby stiskla kůži a nasála ji. "Vystrkujete drápky?" "Zoubky." Odsála se od jeho krku. Zůstal mu tam červený flek co začal pomale modrat. "Rafinovaná pomsta." Posměšně nadzvedl koutek. " Jen počkejte až se vás bude Albus vyptávat odkud to máte, nebo spíš od koho." "Vypadá to, že asi opravdu nebudete dutá hlava." "Ne, to nejsem. Vy asi taky nebudete, ten starý slizký mrzout, jak vás nazývají studenti." Dlouze ji políbil. Jazykem projel jejími ústy. Začala oplácet polibky. Zabořil jí prsty do vlasů stisknouc ruce v pěst a zaklonil jí hlavu, čímž ji odtrhl od jeho úst. Pokračoval s polibky od důlku mezi klíčními kostmi až pod bradu. Znovu se zakousl do ušního lalůčku poté se přisál k jejím toužebně otevřeným ústům. Vášnivě si pohrával s jejím jazykem. Najednou klapli dveře. Rychle ucukla a sedla si spořádaně vedle něj. Byly slyšet kroky. "Takže, profesore, co si myslíte o…." "Zdravíčko!" Oval se až nechutně optimistický hlas. Zařval to tak nahlas, že ji zcela přerušil. Stál tam vyšší šedovlasý muž, kolem šedesátky. Sedl si proti nim do bublající vody. "Máte tak krásnou dceru pane!" Prohlásil energicky "To není moje dcera,"zavrčel nasupeně Snape. Muž se zarazil "Takže, to je vaše milenka, vy jste na malé holčičky?" "Ona není malá holka." "Neee jistěže, nééé, kolik jí je 10 ? 11?" "Jedenadvacet!"Zavrčela Miyako "Ježiš, to není skoro poznat, takže jste na líbánkách? Tak to si to tu musíte užívat, ten klid, ticho, soukromí." "Nejsme na líbánkách, nejsme ani milenci, je to moje pracovní kolegyně, jel jsem ji sem hledat na příkaz ředitele naší školy." "Jistěže, kolegyně, nebylo by etické tahat na venek vztah mezi učiteli." Na zlomek vteřiny se zamyslel " To ona vám udělala na krku ten cucflek?" "Kousla mě moucha." "zajdeme na oběd?" Zašeptala mu Miyako do ucha. "Dobrý nápad" přikývl. "Copak milostná slůvka?" začal opět cizinec, když se půl minuty nedostal ke slovu. "Je mi líto pane, odcházíme na oběd." Co nejrychleji se vypařili, aby se ten "dobrák" nerozhodl je doprovodit.

"Ozvalo se klepání na dveře. "Vstupte, Severusi," "Jste připravená, Miyako ?" Přikývla. "Vezměte si zavazadla a chyťte se mě, přemístíme se do Bradavic." Nabídl jí rámě.Nadšeně se ho chytla. Za několik sekund se objevili na bradavické škole. "Tady je váš pokoj, profesrko Ravenheartová, zabydlete se tu, večeře je v sedm hodin ve velké síni. Předpokládám,že tam ještě trefíte." "Nebojte, trefím." "V tom případě nashledanou, kolegyně." Než stačila cokoli odpovědět, byl tatam.

Odbíjela devátá hodina. Severus seděl kabinetě, nerušeně si četl. Najednou, někdo klepal na dveře. "Dále!" Vešla nízká osoba v černém hábitu, koukaly z něj bílé vlasy. "Copak tu chcete, kolegyně?" "Víte, kolego," Setřepala z hlavy kapuci hábitu. Nakonec jej nechala ze sebe sklouznout celý. Měla na sobě červený saténový župan "Chtěla jsem vám jen popřát dobrou noc, navíc…" Nechala sjet župan z ramen "Když nás ten dotěra minule tak vyrušil." Nechala spadnout celý župan. Stála tam v krátké košilce z černého saténu, sahající tak tak pod zadek s velkým výstřihem na hrudi i zádech. "Ale paní profesorko," Přistoupil těsně k ní. "Pamatujte co mi řekl brumbál, bude vás tu potřebovat." "Ať si škubne nohou." Udělala k němu krok. "V tom případě…" Místo dokončení věty ji k sobě přitáhl a vášnivě políbil. Odcouval s ní do postele. Nebral si zrovna servítky. Co nejrychleji je zbavil oblečení, rychle, velmi vášnivě ji políbil. " Ravenheartová, vy mrcho, vy jste mě normálně svedla." "A vám to snad vadí?" "Nikoli, dráždit bývalého smrtijeda se nevyplácí. Následky budou vaše." Šeptal "Právě se mi to vyplatilo, Severusi." Směle mu olízla krk "Vy si nedáte pokoj," Na tváři mu hrál, na jeho poměry, veselý úšklebek. "Ne, nedám," Skousla jeho bradavku. Přimhouřil oči. "Jak myslíte," Zaťal její vlasy v pěst, prudce zatáhl, aby zaklonila hlavu. Pomale jí roztáhl nohy. Zlehka pohladil po prsou. Vpil se do jejích rtů a rychle do ní pronikl. Prohla se. Pak své tempo zrychloval, s tím stoupaly i její steny. Co nejvíce mu napomáhala boky. Hltavě ji políbil. "Severusi," vydechla. Zafuněl. Pomalu i dovedl k vrcholu. Pustil jí vlasy a lehl si vedle ní. Těsně se k němu tulila. "Říkala jsem, že se mi to vyplatilo," Znovu ji dlouze políbil. Svíral ji v náručí přičemž si ji těsněji k sobě přitáhl nohou..

Pomalounku otevřela oči. "Dobré ráno, profesorko." Opatrně jí stáhl pramínek vlasů z obličeje. "Dobré ráno, zamžourala." "Musíme vstávat, za chvíli je snídaně. Těsněji se k němu přimknula. "Nikam od vás nejdu." Zlehka ji políbil na krk. "Musíme," Něžně ji pohladil přes šíji a rameno. Měl příjemné teplé, dlaně. " Tímhle mě chcete donutit vstát?" Vtiskl jí polibek na stehno. Lehl si přes ni.

Nakonec, chtě nechtě, museli vyrazit. Miyako se jako obvykle na snídani naládovala jablečným koláčem a džusem, který nikdo jiný kupodivu nepil, ale ona na něm byla takřka závislá.

První hodiny jí probíhaly dobře, až na začátky, když si ji několik studentů spletlo s jednou z nich, takže do ní strkali, nebo ji častovali nehezkými osloveními. Jako to nejhorší ji přišlo prcku, byla na to doslova alergická.

Po vyčerpávajícím dni a několika krabicích jablečného džusu zasedla do svého kabinetu. Pomalu popíjela další džus. "Vypadá to, že jste na tom vážně závislá." Ozval se mužský hlas za ní. "Profesore!" Vykřikla. "Co tu děláte? Jak jste se sem dostal?" "Nechala jste otevřeno." "A co tu …" Postavila se před něj"Zastesklo se mi, ta včerejší noc…."Pomalu ji tiskl k sobě tlačíc k posteli. "Počkejte, profesore, pamatujte na Brumbála, navíc mám spoustu práce a…" Umlčel ji dlouhým polibkem. "Né, vážně," odtáhla se od něj. Znovu se ji pokusil políbit. "Severusi,"zažadonila naléhavě. "To jsem sem šel zbytečně?" "Ne, můžete si se mnou dát džus, navíc, aspoň jste mě viděl." "Aspoň, ale nechápu jak můžete tu sladkou břečku pít." "Zbužňuju ho," "Je to vidět," Pohlédl s úšklebkem ke koši plnému krabic od jablečného džusu. "Takže, když o mě nestojíte," začal vydíravým hlasem "Půjdu." "Nashledanou," Políbila ho.

"Ravenheartová, pojďte na okamžik za mnou do laboratoře!" "Jistěže, profesore," Zavřely se za nimi dveře. "Víte profesore, včera jsem si celkem vyčítala, že jsem vás odmítla a tak…" Polžila se mu na hruď, odstrčil ji. Postavil před ni tři velké nádoby. "Naplňte je krví jednorožce, fénixe a slzami fénixe, Po té krvi vám to půjde snadno, viďte." Už od pohledu byl na ni zlý. "Až se vrátím chci to mít hotové." "Jistě," smutně přikývla. Když se vrátil, skácela se k zemi. Třásla se, oči měla plné slz. "Aspoň k něčemu jste," Pak ztratila vědomí. Probrala se až na ošetřovně. Madam Pomfreyové přišlo,že mluví silně z cesty tak ji nechala. Stejně druhé ráno byla fit, dokonce mohla jít učit.

Slastně polkla doušek džusu. Zazvonilo na konec hodiny. Klidným tempem přecházela do svého kabinetu. Někdo ji však vtáhl do postraní chodby. "Ravenheartová, jak jste si včera mohla dovolit omdlít, potřebuji po vás ještě něco." " Co?" "Víc krve jednorožce," "Ne, prosím ne." Na tváři jí přistál pohlavek. "Sev…" další rána "Kdo vám dovolil mi takhle říkat?!" Třískl s ní o zeď. Po hlavě jí tekl pramínek krve. "Profesore, co se to s vámi děje?!" zapištěla s očima plnýma slz. "Se mnou? Já jsem v naprostém pořádku, jen vy se chováte iracionálně. Jak už jste řekla, máme spoustu práce. Není vhodné, aby dva učitelé měli mezi sebou blízký vztah." "Se…" Znovu ji udeřil "Už mi tak neříkejte." "Jistě," Přes vzlyky ji už skoro nebylo slyšet. Utekla.

Na pokoji vzala krabici jablkového džusu. Její obsah vlila do láhve s vínem. Bezmyšlenkovitě polykala, až o zem cinkla prázdná láhev. Pomalu se vydala do astrologické věže. "Co tu tak pozdě děláte?!"Ozval se za ní, dříve tak toužebně očekávaný, hlas. "Nic!" odsekla drze. "Crucio!" Kroutila se na zemi v bolestech. Zatmělo se jí před očima.

Zamžourala, prbudila ji ostrá bolest hlavy. Ze včerejší noci si pamatovala jen dvě věci. Jeho tvář a TO slovo "Crucio!" nic víc, nic míň. Pomalu vypila lektvar proti kocovině, který měla na stole. Nepamatovala si, že by jej připravovala.

Ten den měla štěstí, její oblíbená snídaně, míchaná vajíčka, žitný chleba s jablečným džusem. "Slečno Ravenheartová," ozval se přívětivě brumbál "Od čeho máte tu modřinu na hlavě?" "Uklouzla jsem." Opověděla přirozeně s úsměvem. "Musíte dávat větší pozor," "To víte, jsem nešikovná." "To neříkejte." Oplácel jí úsměv. "Já bych s ní souhlasil a víc než to, je naprosto k ničemu." Slyšela bručení ze strany Snapa. Ignorovala to. "Vypadáte unavená, slečno, nechcete si dnes odpočinout?" "Ne, budu v pořádku, ale děkuji za nabídku, pane řediteli." "Děvko," Dostalo se dalšího zabrblání od Severuse. Sklonila smutně hlavu. Brumbál evidentně slyšel Snapeovu narážku. "Proč jste smutná, slečno?" "To se vám pouze zdá, pane řediteli." "Nevypadáte ve své kůži, v tomhle stavu nemůžete jít učit, jděte si lehnout. Najdu za vás pro dnešek náhradu." "Ale.." "Žádná ale, alou do pokoje." Šibalsky na ni mrknul. Neochotně poslechla.

S krabicí v ruce se svalila na postel. Dlouze upila. Otevřely se dveře. "Ravenheartová!" "Pro…" zasekla se uprostřed slova. Zkroutila se v rohu postele. Obkročmo si přes ni sedl, přitisknul ji k dřevěnému rámu. "Copak, bojíte se?!" Syčel. "Ne," pípla. "Měla by jste," Rukou jí zajel pod sukni i spodní prádlo. "Ne, profesore, prosím…." "Prosit je zbytečné," Prudce vrazil několik prstů do jejího těla. Zaúpěla bolestí. "Prosím, Severusi," Dostala další pohlavek, ruka se ještě hlouběji zanořila do jejího těla. "Prosím pusťte mě, strašně to bolí." "A to se ti snad nelíbí, ty elitistická děvko? Kolikrát jsi spala s brumbálem, aby tě sem vzal? Tak kolikrát?!" "Ani jednou, přece víte, že profesor brumbál by s ženou nespal." "Pche," odfrknul, vytáhnul z ní ruku. "Jste k ničemu, ale aby jste se nám mohla aspoň trochu revanžovat za azil, půjdete za Voldemortem. Zabijete poslední viteál, sežerete ho,v podobě bílého vlka." "A…." "Ale?" "Nic," dodala, když viděla jeho výraz ve tváři.

xxxxxxXXXxxxxxx

"Kde je profesorka Ravenheartová?" Ptala se slečna s karmínovými vlasy na hodině lektvarů. "Nevím, zmizela bez jediné stopy, už je to víc jak týden." Odpověděl Snape, skoro ustaraně. "Ale už po ní pátráme, nemusíte mít strach, slečno Renard" (z fr. Renard = liška, pozn.autora)

Michelle Renard se procházela po chodbě. Najednou do někoho vrazila. "Paní profesorko?! Jste v pořádku?" Otázka to byla zbytečná, i její bílé vlasy měly víc barvy než její obličej. "Nebojte se, jsem v pohodě." Vypadala hrozně. "Nemám vás odvést na oše…." Nedokončila větu, jelikož se na ni její profesorka sesypala.

Probudila se ve svém pokoji. Někdo ji držel za ruku. "Jste v pořádku, profesorko, paní Pomfreyová říkala,že si potřebujete pouze odpočinout. Prý máte hodně jíst a pít." Podala jí sklenici vody." "Raději mi podejte džus, je na stole," "Tady máte!" Natáhla k ní ruku s nazlátlou tekutinou. "Děkuji, jste hodná slečno. Jakže se jmenujete?" "Michelle Renard," "Jistěže, jak jsem mohla zapomenout, nejpilnější studentka." Usmála se. Michelle ji pohladila po tváři. "Jak jsem se sem dostala? Klidně se posaďte na postel, slečno, nemusíte stát." "Děkuji, paní profesorko. Potkala jsem vás na chodbě, když jsem se ptala jestli vás mám odvést na ošetřovnu, tak jste se na mě sesypala." "Nenatloukla jste se?" "Ne, nemusíte se bát." "Jste hodná slečno." Chytla ji opatrně za ruku a pevně stiskla. "Klidně můžete už jít, ať vás nezdržuji. Doprovodím vás." Začala se pomalu zvedat. "Ne, ležte, ať se vám nic nestane." Zatlačila ji zpět do lůžka. Naklonila se nad ni, stála na všech čtyřech. "Michelle," vydechla "Nebojte se." S těmi slovy ji vášnivě políbila. Chtěla se odtáhnout, ale Miyako si ji přitáhla zpět k sobě. Přetočila ji pod sebe. Prudce z ní servala košili a políbila ji na konec klíční kosti pomalu pokračujíc přes prsa až na břicho. Michelle jí přejela jazykem přes prso a skousla bradavku. Vysloužila si tím kousanec do krku, zůstal po něm malý červený flek, který zfialověl. "Takhle svádět profesorku, slečno ?" "Neřekla bych, že jste tak zákeřná."olízla jí rty. " Měla by jste jít, ať nemáme malér, vím co jste zač a že jste madam Pomfreyovou nenavštívila." "Bystrá jako vždy" "Tak běžte, ať se neprozradíte, byla by škoda, tak skvělé studentky." Položila jí ruku na prso a pevně stiskla. Vzrušeně vydechla. "Sbohem profesorko," "Sbohem, slečno."

"Dobré ráno, Ravenheartová." Ozval se u ní známý mužský hlas." "Prosefore Snape?!" Vydechla překvapeně. "Kde jste tak dlouho trajdala, proč vám to trvalo tak dlouho? To nejste schopná zabít obyčejného hada během dvou dní, to vám to musí trvat déle jak týden!" křičel na ni a svíral jí hrdlo. Začala natahovat. "Nekňučte mi tu jako malé štěně a raději vyklopte, zda jste toho hada skutečně zabila." "Ano," "Aspoň, že tak, zítra doufám už budete učit, nehodlám dále poslouchat hloupé otázky studentů, kde jste." "Omlouvám se," pípla "Zase tu kňučíte jako štěně, přestaňte!" Dostala pohlavek. S hlasitým prásknutí dveří od ní odešel.

Další ráno začalo mizerně, nestihla snídani, první hodinu měla s největšími otravy, třetím ročníkem, který,ať dělala co chtěla, neposlouchal. Znechuceně se postavila za katedru, hltla lok džusu . Najednou se rozletěly dveře. Stál v nich Snape. "Chci další krev!" začal chladně. "NE!" Vytáhl hůlku. Ona rychle uchopila skalpel. "Ještě krok a bude tu krve víc než dost!" "Opovažte se!" Udělal krok k ní. Zařízla nůž hluboko do zápěstí. Krev se rozstříkla všude kolem, před očima se jí setmělo a spadla k zemi.

Otevřela oči, zmateně zamžourala okolo. Spatřila tvář s černými vlasy, Severus. Držel ji za ruku. Hystericky se schoulila do rohu postele. "Opatrně, Miyako, ať si neublížíte." Pohladil ji po tváři. "Nesahejte na mě!" Vypadal zaraženě. "Co se stalo?" "Vy se ptáte co se stalo? Ječel jste na mě, mlátil mě, poslal mě sežrat Naginiho, donutil mě měnit se v jednorožce, abych vám dala krev!" Vytřeštil oči. Tentokrát byl vskutku překvapený. "Netvařte se, že o ničem nevíte!" Kroutil hlavou "Už přes měsíc ležíte v bezvědomí na ošetřovně." "Lžete, včera jste mě přepadl v hodině a abych se vám vyhnula podřízla jsem si pravou ruku!" "Tak se na ni podívejte, nemáte tam ani škrábnutí!" zvýšil hlas "J-jak to víte!" "Protože jste omdlela, když jste si odebrala krev z levé, navíc máte jizvu po noži, který se používá výhradně k těmto účelům,"zrak jí sjel na levé, stále ještě převázané zápěstí. "Ale, jak….." "Někdo vám něco přimíchal do džusu, Miyako." Ozval se najednou hlas madam Pomfreyové "To co si pamatujete byla pravděpodobně halucinace, tedy pokud jste po ní, Severusi, opravdu nechtěl krev. Pak jste omdlela a zbytek byly jen noční děsy, které způsobila droga přítomna ve vašem džusu." "Kdo by jí dával drogu do džusu?" "Nad tím jsem taky přemýšlela, na devadesát devět procent za to může špatné uskladnění, stačilo, aby se pak do krabice dostala trocha čaje a dalších bylin, což v čarodějnické škole není nic nepravděpodobného, což reagovalo s zoxidovaným džusem a vytvořilo to halucinogenní plíseň." "Slyšíte, profesorko Ravenheartová?" podotkl škodolibě Snape. Podiveně se na ně koukala. "Severusi, nechte ji vzpamatovat se," "Můžete nás tu nechat o samotě, Poppy ?" "Jistěže," Podotkla uraženě.

Přisedl si blíž k ní. Naklonil se k ní. "Miyako," Jen se ještě stísněněji přikrčila do rohu postele, nohy si tiskla k tělu. "Miyako" Zašeptal znova, naléhavěji. "Ne prosím, profesore," "Profesore? " "Neubližujte mi," šeptala. "Nikdy bych vám neublížil," "Vždyť už jste to tolikrát udělal!" "Slyšela jste Poppy, byl to jen sen, ošklivý, zlý sen, Miyako." " Ne, nevěřím tomu! Lžete!" "Nevěříte mi?" Zarazila se. "Já….já nevím," "Pamatujete si jak jsme spolu tančili? Jak jste mě sváděla u koktejlu, k čemu málem došlo, kdyby nás Brumbál nevyrušil tím blbým ptákem?" "Proč mě tak trápíte,………. Severusi?" "Chci, aby jsi si uvědomila, že bych ti nikdy neublížil." "Zníte jak z hloupého románu." "Vadí ti to?" Trochu povolila sevřená kolena. Podívala se mu do očí. " Ne," Opatrně k ní natáhl ruku, aby ji pohladil. Letmo se dotkl její tváře, opatrně po ní přejel. Cítil, jak se chvěje. Znovu pohlédla k levé ruce. "Pořád se mě bojíte?" Pevně ji obejmul a konejšivě hladil po zádech. "Nebojím," Přerušil ticho jemný šepot.

Konec

(Jméno Garout je inspirace z fr. Loupgarou= vlkodlak. Garou - člověk , loup - vlk, garou /garů/ znělo pitomě tak jsem tam přidala t )